Ženy v lázních

Vlasta Fischerová Vostřebalová (1898–1963) patřila k první generaci profesionálních umělkyň, kterým bylo v roce 1918 umožněno studovat na pražské akademii. Její výtvarný jazyk osciloval mezi sociálním uměním a magickým realismem. Do svých psychologických portrétů promítala bizarní fantaskní motivy nebo karikaturní prvky z nové věcnosti, s níž se seznámila během svých cest po Německu. Obrazem Ženy v lázních, jejíž protagonistky výtvarný kritik Josef R. Marek v roce 1925 posměšně přirovnal k účastnicím „závodů o korunu ohyzdnosti vykoupaným v okru“, autorka otevřela téma tragických existenciálních zápasů svých antihrdinek — posluhovaček, trhovkyň, sedřených dělnic, alkoholiček a (sebe)vražedkyň. Trojice nahých ženských postav uprostřed prázdné klinicky chladné místnosti je znepokojující metaforou ženské touhy po svobodě a odcizení člověka v institucionalizovaném světě. Nepřikrášlená ženská těla poznamenaná porody a stářím jsou ve své syrovosti na hony vzdálena dobovému erotickému ideálu ženské krásy. Nahota žen připoutává pozornost, avšak nikoliv jako objekt sexuálního zájmu, nýbrž jako doklad samoty a deprivace. Není zdrojem slasti, ale nástrojem ženského ponížení. Spíše než na hýčkající lázeňské procedury, k nimž odkazuje paradoxní název, čekají tyto tři Grácie s tázavě vystrašenými pohledy na institucionální nápravu churavé duše. Obraz předjímá četné kresebné studie chorobných a posedlých žen v niterné rezignaci a prázdnotě z cyklu Ženy posedlé, který Vostřebalová Fischerová vytvořila kolem roku 1934. (Michala Frank Barnová)