Vězeň Jonáš II

Věra Nováková (nar. 1928) a Pavel Brázda se sblížili během studia na pražské Akademii výtvarných umění a poté, co byli při studentských prověrkách v roce 1949 oba ze školy vyloučeni, se vzali. Tísnivá společenská atmosféra padesátých let doléhala na mladé novomanžele zcela bezprostředně: bydlení našli v pražské vile Brázdovy babičky, sestry bratří Čapků, jejíž manžel básník Josef Palivec strávil deset let v komunistickém vězení. Život ve vnitřním exilu bez jakékoliv možnosti společenského uplatnění pomohla Věře Novákové překonat konverze ke křesťanství, která se projevila i v námětech jejích obrazů. Jonášovské téma poprvé zpracovala v roce 1955 a v roce 1957 se k němu vrátila třemi obrazy – dva zobrazují Jonáše chodícího v bludném kruhu, další dva ve vězení. Postava vězně může být symbolem temných padesátých let, zároveň má ale i hluboký osobní význam. Obě témata – vězení i bludný kruh – spolu souvisí. Vztahují se k situaci člověka, který se podobně jako autorka a její blízcí ocitl v bezvýchodné situaci, z níž jediným únikem je vnitřní svoboda. Pavel Brázda to vystihl slovy, že Jonáš je „uvězněn sám v sobě“, a sama Věra Nováková k nim podobně v jednom rozhovoru uvedla: „V malbě jsem vždycky řešila, co mě trápilo. Třeba několik obrazů proroka Jonáše vzniklo tak, že mě fascinovalo, jak ho Bůh posílá kázat zhýralému městu Ninive, aby se odvrátilo od svých špatností, a i když je z toho naštvaný, tak tomu neunikne. Myslí si, že se k němu Bůh chová nespravedlivě, když skončí v břichu velryby, ale nakonec mu to dává smysl, který nejdřív neviděl.“