Velká koroze

Krátkým obdobím informelní abstrakce prošel na začátku 60. let i pozdější světově proslulý filmař Jan Švankmajer. Do undergroundového okruhu výtvarníků tohoto směru, který v té době představoval to nejaktuálnější v českém umění, jej přivedl jeho starší přítel, sochař a malíř Zbyněk Sekal. Imaginativní charakter české verze informelu korespondoval se Švankmajerovým trvalým zájmem o obskurní a magické projevy, jež v té době nacházel například v lidovém loutkovém divadle. Jeho pojetí bylo sice v mnohém blízké autorům jako Aleš Veselý nebo Mikoláš Medek, zároveň se odlišuje rysem, který už předznamenává jeho pozdější filmovou tvorbu: objekty, jako je právě Velká koroze, proniká vnitřní pohyb, jako by se jednalo o zastavenou sekvenci nějaké animované scény zobrazující metamorfózu hmoty. O rok později, v roce 1964, Švankmajer natočil svůj první film a tuto výtvarnou etapu uzavřel. Informelní estetika v podobě oprýskaných zdí a objektů proměňujících se v beztvarou hmotu se však v jeho filmové tvorbě objevovala i nadál