Studie exotické krajiny

Otakar Nejedlý (1883–1957) vyšel z chudých poměrů. Přestože nebyl přijat na pražskou Akademii, brzy dosáhl značného renomé jako nadějný krajinář, kráčející ve stopách svého staršího přítele a učitele Antonína Slavíčka. V roce 1907, kdy mu bylo dvacet čtyři let, se při svém pobytu v Římě seznámil s Jaroslavem Hněvkovským, povoláním zeměměřičem, ovšem s ambicí stát se malířem. Začali spolu spřádat sen o exotickém kraji nedotčeném civilizací, kde po vzoru Paula Gauguina najdou nové podněty pro svou tvorbu. Nakonec si jako cíl zvolili Cejlon, kam vypluli 12. září 1909. Jejich představy se však ukázaly jako značně idealistické, neboť jim chyběl základní kapitál, aby se zde mohli uchytit, stejně jako znalost angličtiny. Neustálé strádání je nakonec přimělo zkusit štěstí v jižní Indii. Zde pobývali v rybářských vesnicích na pobřeží a později i v džungli v horách, kde se živili lovem. Ani v Indii se však jejich situace nikterak nezlepšila. Nejedlý dokonce onemocněl malárií a v roce 1911 odjel domů; Hněvkovský zde zůstal další dva roky a později se do Indie ještě jednou vrátil. Otakar Nejedlý během cesty vytvářel drobné skici olejem na kartonu či lepence v dekorativním děleném rukopisu, jako je ta z chebské sbírky, a po návratu v roce 1912 i velké obrazy.