Růže

Jakub Špaňhel (1976) byl už na pražské Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval v roce 2002, vnímán jako „čistý malíř“, který si vystačí se svým originálním rukopisem. Tlustým štětcem, nebo dokonce smetákem maloval v gestické expresivní zkratce náměty, které byly zcela neproblematické, zároveň svým způsobem zajímavě atypické: portréty, dívčí akty, noční pohledy na osvícené budovy a benzinové stanice, chrámové interiéry, inspirované obrazy Oldřicha Blažíčka, a květiny, zejména růže. Jejich nezvyklost spočívala v tom, že ve většině případů šlo o tradiční žánry, běžné ještě v modernismu, které však v posledních desetiletích téměř vymizely. Zdá se, že postupně se z tohoto spíše intuitivního přístupu stal programový tradicionalismus: Špaňhel maluje krásné staré věci, kterými se zároveň obklopuje ve svém ateliéru, a také obrazy s historickými reminiscencemi – parafráze starých mistrů, Matisse, grafik Bohuslava Reynka nebo třeba cyklus inspirovaný barokními obrazy a svatojánskou legendou.