Drobný obraz Františka Grosse (1909 - 1985) z roku 1939 připomíná jeho pozdější typický styl, založený na černé linii, která ostře ohraničuje barevné plošky. Tato podobnost je však jen zdánlivá a obraz v jeho díle zaujímá zvláštní místo.
V roce 1939 bylo Grossovi třicet let, měl za sebou několik období, v nichž procházel různými vlivy (surrealismus, Paul Klee), a nyní si konečně našel svoje originální tvarosloví. Na jeho základě vytvořil svá první vrcholná díla, například obrazy Jídelna v Elektrických podnicích (1937) nebo Strojky před Penzijním ústavem (1938), které do českého umění uvedly groteskní svět figurálních novotvarů a patafyzických strojků. Během války začalo v jeho tvorbě dominovat téma městské periferie, ostatně Gross se tehdy stal členem Skupiny 42. Už na konci války se však k mechanickým figurám opět vrátil.1
Na chebském obraze jsou ovšem patrné podněty jiného druhu. Souvisejí s estetikou mimoevropského umění, k níž ho patrně přivedla kniha Umění přírodních národů Josefa Čapka (1938). Tehdy vytvořil také řadu kreseb inspirovaných černošskými maskami, a dokonce i podobné objekty z nalezených materiálů. Náš obraz však více než africké či oceánské umění připomíná podivná božstva Aztéků či Mayů, čímž v Grossově díle zůstává naprosto ojedinělou položkou.
1 Po roce 1948 se programově přihlásil k socialistickému realismu, na začátku 60. let se však znovu vrátil ke svému modernistickému stylu.
