Obraz 1964

Počátky tvorby Josefa Istlera (1919–2000) spadají hluboko do 40. let, kdy byl členem surrealistické Skupiny Ra. Podzemních aktivit zdejšího surrealistického okruhu se účastnil i v 50. letech; není tedy divu, že když se v závěru dekády připojil k širokému proudu českého informelu, měla jeho abstraktní tvorba opět výrazně imaginativní charakter.
Až do druhé poloviny 60. let Istler vytvářel kompozice založené na plošných plánech zhruba pravoúhlých tvarů, vyzařujících či
odrážejících světlo a vznášejících se v neurčitém tmavém prostoru, který se otevírá do absolutní černě. Jeho obrazy zároveň mají až iluzivní prostorovost, utvářenou právě světlem ve spojení s různými typy malby: nízký reliéf kombinoval s barvou nanášenou stříkáním, čímž dosahoval měkce modelovaných útvarů, odstupňováním barevné intenzity zase určité tvary zdůraznil či je naopak nechal ustoupit do pozadí.
České prostředí vnímalo čistou abstrakci jako formalistní a mělo potřebu do ní vnášet určité komplexní představy: jestliže pro Mikoláše Medka se matérie obrazu stala metaforou organické tkáně a pro Roberta Piesena nitra země, obrazy Josefa Istlera mají kosmologický charakter. Jeho vesmír je zaplněn dvěma základními komponentami – hmotou a energií, kterou zde zastupuje právě světlo –, nacházejícími se v permanentní dynamické interakci.