Josef Čapek (1887-1945) patří ke generaci, která do českého umění uvedla kubismus, na rozdíl od křídla kolem Emila Filly jej však nechápal ortodoxně. Zůstal otevřený i dalším inspiračním zdrojům, například tzv. „umění přírodních národů“, kterému později věnoval stejnojmennou knihu. Imponovala mu i tvorba jeho vrstevníka Jana Zrzavého, který přišel s vlastním výtvarným jazykem, a to zcela moderním, zároveň však nezávislým na dobových směrech. V roce 1914 dokázal Čapek něco podobného: syntézou svých kubistických východisek a těchto podnětů dospěl ke zcela originálnímu stylu, jehož základním rysem se stala redukce figury na elementární znak. Ten přes veškeré zjednodušení přesvědčivě evokuje reálného člověka v nějaké z jeho typických činností, často těch nejobyčejnějších, jako je například na obraze Myjící se dítě večerní toaleta. Motivy zasazoval do neurčitého obrazového prostoru a konstruoval pomocí jasně ohraničených, geometricky pojatých ploch, které pak doplňoval drobnými detaily, jež neruší celek a do obrazu vnáší odkazy k reálnému světu. Barevnost většinou omezil na jednu základní barvu (v případě našeho obrazu dvě), vždy ovšem v několika světelných kvalitách. Právě světlo modelující postavu i prostor vnáší do jinak ploché kompozice třetí rozměr. Na našem obraze se oproti jiným z té doby nezvykle silně uplatňuje i černá, pomocí které vyjadřuje naopak stín.
Obrazy z roku 1916 tvoří v Čapkově díle ucelenou skupinu. Spojuje je nejen styl, ale i téma toalety a opakující se reálie, které najdeme i na našem obraze: umyvadlo, v té době samozřejmě v podobě obyčejné mísy, nebo noční košile. A vedle toho i intimní interiérové osvětlení, které vytváří onu měkkou plastičnost celého výjevu.
