Konstantou tvorby Otakara Slavíka (1931–2010) je expresivní práce s barvou. Ve druhé polovině šedesátých let ji však určovaly další dva základní rysy: po stránce tematické robustní figury ženských těl, po stránce formální pravidelně uspořádané malované kruhy, z nichž je budoval. Není tedy náhodou, že byl zastoupen na obou klíčových výstavách druhé půle 60. let, mapujících dva navzájem zcela protichůdné směry.1 Tou první byla v roce 1968 Nová citlivost v Domě umění v Brně (s reprízami v Karlových Varech a v Mánesu), shrnující nejrůznější druhy geometrické abstrakce. V roce 1969 se pak v pražském Mánesu konala Nová figurace (ta měla naopak rozšířenou reprízu v Domě umění v Brně), která zase sledovala různé výrazové možnosti lidské postavy.
1 Vedle něj to platí ještě pro Alenu Kučerovou.
