Na začátku 30. let Picasso vytvořil několik výrazných plastik, zobrazujících jeho tehdejší přítelkyni Marii-Thérèse Walter. Mají podobné formální znaky jako obrazy z této doby: tvoří je oblé, výrazně nadsazené objemy, tvářím dominují obří nosy. Právě tyto hlavy a poprsí z let 1931 a 1932 podnítily Emila Fillu (1882–1953) po dvacetileté přestávce k návratu k plastické tvorbě. Pregnantně to formuloval Jaromír Zemina, který důvod tohoto Fillova kroku spatřuje pouze a jedině v tom, „… že chtěl následovat svůj umělecký vzor i v tomto směru – že ho k plastice nevedla předchozí činnost vlastní, ale Picassova.“1 Expresivní, dramaticky rozbrázděná Hlava muže z pórovitého mušlového vápence patří k nejpůsobivějším příkladům jeho tehdejší sochařské tvorby.2
1 ZEMINA, Jaromír: Emil Filla – sochař. Práce z let 1913–1938, katalog výstavy v SGVU Litoměřice,
Litoměřice 2002, nestr.
2 Existují i odlitky v bronzu, jeden se například nachází ve sbírkách AJG.
