František Hudeček (1909–1990) patřil spolu s Františkem Grossem či Ladislavem Zívrem k mladým umělcům, kteří byli před polovinou třicátých let zasaženi surrealismem. Členové Skupiny surrealistů v ČSR, založené v roce 1934, byli starší, předtím patřili k devětsilské avantgardě a od nastupující generace si udržovali zřetelnou distanci. Dokonce lze říct, že mezi oběma okruhy existovalo jisté napětí. O to blíže měli mladí k solitérům, jako byli Zdenek Rykr, Václav Bartovský či František Janoušek. Také v jejich díle sehrál surrealismus větší či menší roli, v případě posledně jmenovaného dokonce zásadní, a totéž platí i pro Hudečkovu tvorbu druhé poloviny 30. let. Nenajdeme v ní typická motivická klišé surrealismu, naopak se v ní objevují specifické rysy jeho osobní poetiky. K jeho důležitým tématům tehdy patřil oheň. Měl pro něj celou řadu významů od čistě osobních, evokujících zážitky z dětství, jako je tomu u obrazu Kovárna mého otce (1938), k méně jednoznačným, jejichž příkladem je právě chebské Heraldické zvíře. I to se může vztahovat k dětství, k pohádkám či snům, ale stejně tak k ezoterické symbolice, která jej v té době zajímala v souvislosti s černou magií a stavy změněného vědomí. Podle jeho vzpomínky ho příslušnou literaturou zásoboval Jindřich Chalupecký, pozdější teoretik Skupiny 42, který se se všemi výše jmenovanými umělci už tehdy intenzivně stýkal.
