Sestry Jitka a Květa Válovy studovaly po válce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v krátkém období, kdy zde učil Emil Filla, který je hluboce ovlivnil. Tehdy musely absolvovat i praxi v pracovním prostředí, která se po Únoru 1948 stala povinnou součástí výuky. Pro jejich nesentimentální přístup k životu i umění je příznačné, že si vybraly pražská jatka. Na rozdíl od většiny studentů, pro něž byla praxe nutným zlem, nebo ji naopak pojímali v budovatelském duchu, jim oběma přinesla silné existenciální zážitky, které se zejména v případě Jitky Válové (1922–2011) promítly do jejího celoživotního díla. Jejich vzdálený odraz najdeme i v obraze z chebských sbírek, v němž se umírající zvíře v podobě jakéhosi přízraku „… sklání k subtilní lidské postavě v prostoru zaplněném znakově pojatými býčími hlavami. Odehrává se v něm poslední dotyk zvířete s člověkem, pokorné gesto jejich smíření.“1 K tématu se vrátila ještě jednou v koncentrovanější variantě z let 1983–1986, která se dnes nachází v soukromé sbírce, kde na prázdné ploše obrazu zůstala už jen dvojice zvířete a člověka.
1 KLIMEŠOVÁ, Marie – BERGMANOVÁ, Marie: Jitka / Květa Válovy, Praha 2000.
