Ve druhé polovině sedmdesátých let patřil Jiří Kovanda (nar. 1953) k malému okruhu českých umělců, kteří reagovali na mezinárodní směr zvaný body art. Jeho nenápadné intimní akce zasazené do všedního života (Na eskalátoru otočen hledím do očí člověku, který stojí za mnou…, 1977) měly naprosto originální charakter. Když je pak v roce 2007 s odstupem třiceti let prezentoval na výstavě Documenta XII v Kasselu, přinesly mu světový věhlas.
Ve zmíněné skupině byl Kovanda nejmladší a jako jediný pokračoval v uměleckých aktivitách i později, když se problematika body artu vyčerpala. Začal vytvářet instalace, v nichž některé principy minimalismu a konceptuálního umění propojil s vlastní poetikou okrajových situací a subtilních gest. Objekt v podobě sloupku vyskládaného z cihel je realizací idey pocházející už z osmdesátých let. Existuje zde zřejmá souvislost se známými sochami Carla Andreho, jehož texty tehdy přeládal, například s dílem Ekvivalent VIII / Cihly z roku 1966 (Tate Gallery, Londýn), tvořeným sto dvaceti pálenými cihlami sestavenými do nízkého kvádru. Kovandovy cihly ovšem na rozdíl od těch Andreho nejsou rozloženy na zemi a také nemají jejich ušlechtilý materiálový a barevný charakter. Jsou to jen obyčejné zednické cihly, navíc sestavené ve vazbě používané při zdění. Gesto převedení klasického díla světového umění do reálií socialistického Československa opět vykazuje autorovu jemnou ironiíi, s níž zlehčoval vážnost a jistou hermetičnost minimalismu.
