Bez názvu

Jiří Kolář (1914–2002) v šedesátých letech obohatil techniku koláže, původně spojenou zejména s kubismem, dadaismem a surrealismem, o řadu nových postupů a dokázal se s ní prosadit na mezinárodní scéně. V roce 1968 byl vybrán na prestižní přehlídku Documenta v Kasselu a v roce 1975 měl dokonce velkou samostatnou výstavu v newyorském Guggenheimově muzeu. Později lze sice v jeho práci zaznamenat jistý manýrismus, avšak koláž z chebské sbírky, zakoupená z pozůstalosti významného autora experimentální poezie Zdeňka Barborky, patří k jeho vrcholným dílům. Jejím tématem je konfrontace protikladů – pozadí tvoří změť útržků papíru, která se sice v jeho kolážích objevuje častěji, ovšem tentokrát to nejsou jako obvykle textové strany knih, ale barevné reprodukce obrazů starých mistrů. Centrálním motivem je černobílá fotografie v kruhovém výřezu, zachycující mimořádně krásný a vizuálně zajímavý účes africké dívky. Kolář tu konfrontuje dva kulturní světy zcela odlišné povahy: obraz jako ústřední projev vysoké evropské kultury s ambicí nadčasového významu a účes reprezentující kulturu mimoevropskou a lidovou, svou povahou nutně dočasný. Paradoxem však je, že jeho formy mají k tehdy aktuálnímu umění geometrické povahy – v českém prostředí ho reprezentovali umělci tzv. Nové citlivosti, k nimž patřil i Kolář – mnohem blíže než renesanční a barokní malba.